PAŠERÁČTÍ TRPASLÍCI

STŘEDA: Odpoledne jsme vyjeli vlakem na výlet do Velkého Poříčí,převzali jsme si ubytovnu, najedli se a vybalili si.

Našli jsme fotbálek,pinpongový stůl a šipky. Zahráli jsme si asi hodinku a šli na kutě.

ČTVRTEK: Nasnídali jsme se, zahráli si společně bombu a po chvilce se chystali na výlet do Polska, kde jsme se naobědvali u Bludných skal a vyrazili dál. Polovině dětí už byla zima, tak jsme se vydali do ubytovny, cestou jsme hráli hry. V polském městě Kudowa Zdroj jsme čekali na autobus, který nás měl odvést blíže k našemu ubytování. Aby nám nebyla zima, tak jsme si udělali procházku po městě na další zastávku autobusu. V ubytovně jsme se ohřáli a pak si hráli. Večer jsme si udělali večeři, společně si zahráli hru na motivy televizního pořadu „Máme rádi Česko“ a šli spát.

PÁTEK: Nasnídali jsme se, dopoledne jsme si došli zahrát pár her k místnímu kostelu a do ubytovny jsme se vrátili jako hejno veverek. Odpoledne jsme si užili několik her po cestě na nákup, aby to nebyla jen nudná cesta do Penny. Nabrali jsme jídlo do batohů a pak šli do ubytovny, kde jsme hráli hry. K večeři jsme si připravili domácí pizzu a pochutnali jsme si na ní o to více. K snídani na další den jsme si upekli perník a čekali na naše další kamarády, kteří bohužel mohli přijet až v pátek.

Monča a Filda (16 a 12let)

V pátek jsme ještě s pár lidmi dorazili do Velkého Poříčí, kde nás uvítala lezavá zima a zasněžené cesty. Jakmile jsme však vešli do ubytovny, rozlilo se nám po těle příjemné teplo. V ubytovně bylo příjemné teplo a ti, kteří ještě nesnědli svoji večeři, jí mohli v klidu sníst, aniž by jim mrzly ruce. Přijeli jsme sice pozdě večer, ale energie jsme měli na rozdávání. A tak jsme si povídali. Dlouho.

Druhý den ráno jsme vstali a vyrazili jsme na celodeňák. Naším cílem byla rozhledna Na Signálu. Nebyla až tak daleko, ale ten kopec… naštěstí nám nepřišlo, že je to moc do kopce, protože Léňa a Křéma měli připravené hry na zpestření cesty a na nápovědy k mapě, kterou jsme obdrželi. Ta nás později měla zavést k pokladu. Zahráli jsme si na pašeráky, pohraničníky a vůbec se všechno vztahovalo k pohraničníkům a hranicím, jelikož jsme byli blízko hranicím s Polskem, kam ti, kteří jeli na tenhle výlet ve středu, zavítali.

Tenhle výlet byl právě zvláštní tím, že jsme měli dva srazy. První byl 16.11. a druhý 18.11. Drtivá většina jela ve středu, ale nás taky nejelo zas tak málo. Navíc jsme byli v patře na Hlavním nádraží u Fantovy kavárny. Myslím, že ta výzdoba stropu opravdu stála za to. Ale vraťme se k celodeňáku. Nakonec jsme kopec pokořili a dosáhli jsme našeho cíle. Rozhledna byla hezky zkonstruovaná. Byla dřevěná a měla kovové schody- jak už to u rozhleden bývá. Nahoře byl také dřevěný altán, kde jsme si dali oběd, což byla houska anebo bageta se sýrem, šunkou a máslem. Na hoře nebyla jen pozitiva, byla tam taky pěkná zima. Jasně, byli jsme oblečení, ale tohle byla ta zima, co zaleze i za prsty. Když se všichni pokochali výhledem, vydali jsme se na cestou dolů. Tentokrát jsme nešli lesem, ale vzali jsme to po asfaltce, kde jsme si zahráli Smraďocha a potkali psa. Dále nás Smraďoch provázel až na louku, kde jsme si zahráli štafetovou morseovku. Šli jsme dál a nakonec jsme usoudili, že je tak lezavá zima, že jsme se předčasně vrátili do ubytovny.

Tam jsme se zahřáli teploučkým čajem a zahráli jsme si pár her na rozehřátí. Zahráli jsme si na kouzelníky a jejich magické zaklínání a to nám ještě dlouho hrálo v uších. Poradili jsme di, co dělat s indiciemi, nápovědami a mapou a vydali jsme se pro poklad, který byl ukrytý na hřbitově. Nevydali jsme se tam nějak pozdě, ale už byla tma a bylo to děsivé místo. Opředené smrtí, duchy a tajemstvím. Nakonec jsme si zahráli další štafetové hry a někdo taky ping pong,

nakreslili jsme si trpaslíky a pobavili se u kreslení a popisování obrázků. Pak jsme si šli po dlouhém dni lehnout.

V neděli jsme se hned po probuzení sbalili a nasnídali. Pak jsme si zahráli nějaké hry, jako Na koníka, skládání po slepu a pak jsme douklízeli ubytovnu. Hned poté jsme měli oběd a to tortillu s masem, salátem, rajčetem, paprikou a dresinkem. To bylo něco ve stylu zaziki. Po vydatném obědě jsme chvíli zůstali sedět a doumývali jsme nádobí. Bylo toho víc, než se čekalo, i když byla snaha neumazat toho tolik. Vyrazili jsme na dlouhou cestu domů, která se pak ukázala být ještě delší. Na nádraží bylo ještě vše zdánlivě v pořádku. Vlak přijel na čas a nastoupili jsme. Tady jsme celou dobu stáli u tyčí a jakmile jsme vystoupili, začal Hon na vlak a my měli na přestup jen pět minut. Vlak jsme dostihli a bezpečně pokračovali až do Poděbrad. Tam však nastal zlom. Za prvé náš vlak měl zpoždění a čekali jsme na nádraží, které bylo kryté, ale bylo nám teplo, díky automatům s horkou čokoládou. Když jsme totiž nastoupili, vše bylo ještě v pořádku. Jeli jsme a jeli, povídali a povídali, až jsme dojeli do Kolína. To jsme předali nějaké z menších rodičům a vlak se rozjel ze stanice. Začal mi zvonit telefon a táta mi oznámil, že vlak nebude pokračovat v jízdě dál. Vzali bychom to v pohodě, kdybychom se to dozvěděli od českých drah. Nakonec jsme narychlo vystoupili a ocitli se ve Vršovicích. Nevěděli jsme, kam se vydat dál a nakonec skončili na autobusové zastávce. Odtamtud jsme dojeli na Pražské povstání a dojeli až na Háje bez dalších potíží. Přijeli jsme o hodně déle, než jsme měli, ale rodiče měli velkou trpělivost.

Niky a Mája (15 a 12 let)