Pátek

Dneska nastal den D. Měli jsme jet s Ontariem na výlet! 

Hrozně jsem se těšila na to, až všechny uvidím. Samozřejmě, jako vždy jsme to před výletem zase nestíhali. Jedna neměla zabalenou svačinu, druhá neměla vodu… 

… Nakonec jsme to ale stihli, na poslední chvíli. Musím se pochválit, protože jsme na místě srazu byli mezi prvními… Jakmile dorazili všichni, vyrazili jsme směr metro. (Proto se také scházíme u stanice metra, že jo..)   

Zatím jízda probíhala poklidně…  

To jsme ale netušili co se stane, až přestoupíme do druhého metra na Florenci.  

Takže.. 

Vystoupili jsme na Florenci a všichni se namačkali co nejvíc na sebe. I tak ale lidé dělali blbé výrazy, když se snažili skrze nás procpat. Pak jsme nastoupili do metra, které bylo už tak z poloviny plné a my ho doplnili. Doslova jsme se tam mačkali u tyčí, byla tam hlava na hlavě. Chvíli jsme jeli poklidně… nebo spíš tak poklidně, jak to v plném metru šlo. Za chvíli se za námi ozval cizinec, který neuměl česky a my nevěděly, co po nás chce.  Jenže, že jo, to neřekl česky, nebo anglicky, ale svým rodným jazykem. Áďa vedle mě mu na to inteligentně odpověděla: ,,Jo, jasně.” Na druhé zastávce vystoupil a my pochopily, že po nás nejspíš chtěl, abychom mu uhnuly z cesty. Zatímco si klestil cestu ke dveřím, my mu uhýbaly, jak jen to šlo. On pak omylem vrazil do spousty lidí, včetně Áďi a omluvil se jako: ,,Sorry, danke.” když bylo po dramatickém okamžiku, společně jsme se nebavily o ničem jiném do té doby, než jsme dorazili na autobusové nádraží. Tam jsme chvíli čekali na autobus a poté nás čekala dlouhá jízda až do Nové Paky.  

Dorazili jsme do ubytovny- DDM Stonožka. Dali jsme si večeři a našli náš pokoj. Po šířce pokoje se táhly tři stoly a za nimi kachličky a umyvadlo. Po délce několik dvoupaland, až po stěnu pokoje, mezi jednotlivými řadami byly velmi úzké uličky, takže bylo dobrodružství už i mezi nimi jenom projít. My si palandy rozebrali a zachumlali se do spacáků. Nakonec všichni usnuli. 

                            Sobota 

Ráno nás probudil dětský smích, což znamenalo, že nejmenší členové oddílu jsou již vzhůru. Už jsme jen čekali na budíčka, který se nakonec dostavil v podobě Křémy. Po pár minutách, kdy odešel jsme běželi dolů na snídani. K té byla vánočka, které bylo trošku míň, protože si někteří špatně přečetli nákupní seznam.   

No každopádně, po snídani jsme si už balili batohy na celodenní výlet. Měli jsme v plánu popojet vlakem a pak ještě jedním. Ještě na nádraží nám Majčí vysvětlovala pravidla hry ,,Ano- Ne.” Jednoduše řečeno, spočívala v tom, že  každý má u sebe 2 lístečky s eskymáky a nesmí říct ano a ne, ovšem povolené jsme měli jo a vrtění hlavou. A pokud nás při tom, jak tato dvě slova říkáme nachytá,  má na to hned upozornit a zajistit si tak papírek toho daného člověka, co zakázaná slovíčka vyřkl. Účelem bylo nasbírat co nejvíc lístečků a zároveň neztratit ty svoje.( Nejvíc se jich povedlo ztratit Křémovi a Ondrovi .) Tato hra probíhala celý den, až do té doby, kdy už budeme zpět v ubytovně. Jakmile byla vyřčena pravidla, všichni rozpačitě mlčeli. Až když jsme jeli ve vlaku, tak jsme měli odvahu znovu promluvit.  

Dojeli jsme na místo a zjišťovali, kdo má a nemá papírky. Hodně lidí je ztratilo už na nádraží, nebo během jízdy vlakem..  

A aby toho nabylo málo, začali jsme hrát další hru- klíště. Tu určitě všichni známe, takže ji tady nebudu nějak rozebírat. Cesta ubíhala a my se zstavili u přístřešku, kde jsme si dali oběd a hned po něm jsme vyrazili na hrad Kumburk, jež byl naším cílem. Využili jsme schodů do podzemí i na vyhlídky, stolů na občerstvení. Na tomto místě jsme si udělali první skupinovou fotku, ale pak jsme museli udělat druhou, aby tam vůbec bylo něco vidět. Jakmile jsme ji měli, šli jsme zpět a po cestě si zahráli hry s krepáky, které barvily a běhací hry. Nakonec, když se chýlilo ke konci naší procházky, jsme se rozhodli jít do Lidlu. Všichni se tam nahrnuli do všech směrů, hledajíc, co jim chutná nejvíc. Jenom bych chtěla zopakovat, že hra na ano-ne pořád platila a někomu se povedlo získat pár nových papírků a jiným je naopak ztratit.   

Večer jsme si dali výbornou večeři,poté byl večerní program.  

                                      Neděle 

Ráno jsme si zabalili a potom hladoví sešli dolů na snídani, ke které byl perník. Hned potom jsme ovšem měli program a to v areálu ubytovny. Zahráli jsme si cukr, káva, limonáda, pak na schovku a hru se zvířaty, která spočívala v tom, že se vybere jeden daný člověk a ten bude určité zvíře, bude mít papírky s tímto zvířetem  a ostatní se ho pokouší chytat, když ho chytnou, dostanou od něj jeden papírek. Jenže.. Těch zvířat bylo víc a body za papírky se stupňovaly.. Nebylo to úplně jednoduché, ale zvládli jsme to. Někteří měli až nadprůměrně papírků a zajistili tak své družince vítězství. Po téhle hře, by se hodila sprcha, říkala jsme si v duchu, když jsme se vraceli dovnitř na oběd, protože jsem byla jedna z těch, které byli ta zvířata a museli jsme běhat, nebo jako jiní, se chovávat.   

Hned po obědě byla v tělocvičně připravena opičí dráha a já zjistila, že jsem nejhorší, co se časů a kotoulů týče.. Měli jsme chvíli na převlečení a pak už zbývalo jen jedno: odjezd autobusem. A to se také po chvíli stalo, další chvíle se přehoupla v hodinu a půl jízdy autobusem a pak jsme se najednou ocitli tam, kde jsme si v pátek dávali sraz. Jenže, jelikož jsme dorazili o 10 minut dřív, tak tam nikdo nečekal. Ale jakmile jsme si sundali batohy, objevili se první rodiče. Byla to vždycky dojemná setkání… 

Niky (14 let)

(L: ontario H: riorio )